Jak bolno u srdce (Vystěhovalcova píseň)

1.
Jak bolno u srdce, v nevlídné cizině,
jak často slzy mé smáčejí líc.
Mysl má přes hory zalétá k dědině,
kterou však, bohužel, nespatřím víc.
A zrak můj stále hledí v dál,
kde jsem tě drahá zanechal,
[:útěchy já žádné když nemám,
Kde domov můj si zazpívám.:]

2.
V té vísce tichounké, háječkem vroubené,
kaplička na mávsi pod lipama.
A za ní v chaloupce, ze dřeva zrobená,
stávala chudchudobná chaloupka má.
Dětský raj chvíli kratičkou,
žil jsem tam s otcem, matičkou.
[:Ta vždy, když po práci mívala,
Kde domov můj mi zpívala.:]

3.
Jde potok lučinou, pospíchá od lesa,
tam jsem já chodíval v nedělní čas.
Poznal jsem dívku tam s okem jak nebesa,
v olšinách s ní sedal, hladil jí vlas.
To byl ten krásný lásky sen,
bohužel, že tak krátký jen.
[:Když já na tu lásku vzpomínám,
Kde domov můj si zazpívám.:]

4.
Ten malý kostelík s omšelou věžičkou,
tak smutně pohlíží do okolí.
Tam každou neděli, pobožnou písničkou,
ty staré prostory zahlaholí.
Odtud večerní hodinou
zvonku hlas plyne dědinou,
[:když já na ten zvonek vzpomínám,
Kde domov můj si zazpívám.:]

5.
Okolo hřbitova kostel se zelená,
lípy tam jen tajně šepotají.
Dřímá tam sladký sen otec a máti má,
růže jim na hrobě rozkvétají.
Tam v podvečer jsem chodíval,
chudé hroby jsem zdobíval,
[:když já na ty hrby vzpomínám,
Kde domov můj si zazpívám.:]


alebo:

1.
Jak bolno u srdce v daleké cizině,
jak často slzy mé smáčí mou líc.
Mysl má zalétá přes hory k dědince,
kterou já bohužel nespatřím víc.

Oči mé stále hledí v dál, kde jsem vše drahé zanechal.
[:Útěchy žádné když nemám kde domov můj si zazpívám.:]

2.
Vesnice tichounké háječkem roubené
uprostřed kaplička pod lipama,
a za ní chaloupka ze dřeva zdobená
tam kdysi stávala kolébka má.

Dětský ráj chvilku maličkou žil jsem tam se svou matičkou.
[:Ta když po práci mívala kde domov můj si zpívala.:]

Medzihra

Ten tichý kostelík s omšelou věžičkou
jak smutně pohlíží po okolí,
tam v jeho prostory každičkou neděli
pobožná písnička zahlaholí.

Když podvečerní krajinou slyším zvony znít dolinou.
[:Když na ty zvony vzpomínám, kde domov můj si zazpívám.:]


alebo:
Vystěhovalcova píseň
Pieseň pravdepodobne z 1. svetovej vojny, autor neznámy,
napísané v nemocnici v Záhrebe 12. 12. 1916 v Chorvátsku.

1.
Jak bolno u srdce v nevlídné cizině,
kde často slzy mé smáčejí líc.
Mysl má přes hory zalétá k dědině,
kterou snad bohužel nespatřím víc.
A zrak můj stále hledá,
kde jsem své milé zanechal,
a útěchy, když žádné nemám.
Kde domov můj si zazpívám.

V té vísce tichounké háječkem,
roubená kaplička na vsi pod lipami,
a za ní v chaloupce ze dřeva roubení
stávala chudinká kolébka má.
Tam jsem žil dobu kratičkou,
s otcem a svoji matičkou.
Ta když po práci mívala,
Kde domov můj mi zpívala.

Jde potok, lučinou pospíchá dědinou,
tam jsem rád chodíval v nedělní čas.
Poznal jsem dívku tam s okem jak nebesa,
v háji s ní sedával, hladil jí vlas,
a to byl věru krásný sen,
bohužel tak krátký jen.
Když na ty doby vzpomínám,
Kde domov můj si zazpívám.

Ten tichý kostelík s věžičkou omženou,
jak smutně pohlíží do okolí,
tam každou neděli pobožnou,
písničku ty malé prostory zahlaholí.
A tam večerní hodinou
hlas zvonku slyšet dědinou.
Když na ten zvonek vzpomínám,
Kde domov můj si zazpívám.

Okolo kostela hřbitov se zelená,
lípy si tajemně šepotají,
dříme tam věčný sen otec, máti milená,
růže jim na hrobech vykvétají.
Tam jsem v podvečer chodíval,
chudé ty hroby zaléval.
Když na ty doby vzpomínám,
Kde domov můj si zazpívám.
Save
Cookies user preferences
We use cookies to ensure you to get the best experience on our website. If you decline the use of cookies, this website may not function as expected.
Accept all
Decline all
Analytics
Tools used to analyze the data to measure the effectiveness of a website and to understand how it works.
Google Analytics
OK
Odmietnuť
Functional
Tools used to give you more features when navigating on the website, this can include social sharing.
Joomla!
OK
Odmietnuť